Cesta do Santiaga: Příprava

Poutní cestu do Santiaga jsem považovala za trapárnu, kterou jdou lidi lapení fenoménem “Hledat a najít něco”, potažmo sebe. Zbytečný humbuk kolem toho. V červnu 2024 jsem změnila názor, koupila letenku do Porta a s heslem “radši ať mě bolí nohy než srdce” začala moje cesta. 

Je září a mně zbývá pár dní do odletu. V rámci mého uzdravení se (v angličtině Healing zní rozhodně líp), se toho od června hodně změnilo. Včetně mojí motivace. Ano, vím, bude to bolet. 14 dní každý den hodit batoh na záda a jít, bude pro holku z města a bez velké kondice výzva, hlavně sportovní. Ale bude to úspěch, bude to booster na moje pošramocený sebevědomí. Bude to příležitost vypnout, napojit se na sebe. 

Polovina roku 2024 plná hoven

Letos se změnilo v mym takzvanym kole rovnováhy úplně všechno. Práce, vztah, rodina. 

Leden – založení další mojí firmy, okolnosti mě k tomu tak nějak dovedly. Byl to fuck up, ale takovej ten dobrej. Jen to na 4 měsíce překopalo moje cashflow. 

A ovlivnilo to i můj vztah. Březnový rozchod byla životní změna číslo 2. Rozbilo mě to na součástky 💔😅 Duben mám ve tmě, ze který mě začala vyvádět moje první terapie v životě. 

V dubnu a květnu byla kulminace nové “práce” a rozchodu doplněná o starosti s mým nemohoucím biologickým otcem. Vrátil se mi po 20 letech do života. Došly mu peníze a Kristýno postarej se. Došlo to tak daleko, že jsem musela na všechny úřady poslat datovku, že už nejsem kontaktní osoba a že se od tohodle člověka distancuju, a jemu napsala dopis, že jsem ho od 14 let v životě nepotřebovala a nepotřebuji. Svého tátu mám od svých 5 let a on to není.

V červnu se mi dostala do rukou knížka L. Zibury o Santiagu a já po hoooodně těžkym dni s úřady a otcem s pláčem volám mamce a říkám: “Letim. Musim pryč. Musim myslet na něco jinýho. Musim se na něco a z něčeho zase těšit. Navíc tohle nebude procházka růžovou zahradou, zaměstná mi to hlavu i tělo.” A 18.6. jsem koupila letenky. Za 3 měsíce odlet. 

Na cestě jsou dobří lidé

V červenci jsem začala poctivě chodit na túry, abych trochu potrénovala. Jako jsem blázen a holka punková, ale zas takovej ne, abych vyrazila úplně jen tak. 

První trénink – dvoudenní túra po Toulavě a já skončila v nemocnici v Budějicích. Poprvé v životě jsem jela sanitkou. What the fuck 🙂 🚑

Druhý den na vejšlapu jsem totiž dostala brutální otravu jídlem, při zvracení omdlela a spadla na čelíčko, rozbila jsem si slušně nos a mám tam jizvu, au. Vyšokovaný kamarád zavolal sanitku a byla jsem pak 2 noci v nemocnici. 

Při té příležitosti jsem zjistila, jaký aušusový batoh mám, šla jsem ho reklamovat a koupila jsem si lepší.

Kamarádka říká, no, tak to bychom měli, letos sis doslova rozbila nos a půjdeš s novým batohem, abys ho naplnila novými věcmi, symbolika jedna báseň, haha.

A co mi taky došlo, že tělo není stroj, stačí málo. Musím poslouchat svoje tělo víc. Přišla na řadu pokora a nee bití se do hrudi, já to Camino dám sim tě. 

Druhý trénink na začátku srpna dopadl zdravotně dobře, i když se mi osypaly nohy a zmodral mi palec na levé noze. Zjistila jsem, že si musím koupit nový vložky do bot, protože mě hoodně pálily plosky. Zabalila jsem si tentokrát regulérně jak na Camino a ta váha batohu byla mazec. Když jsem šla po 25 km nahoru na Solenickou Podkovu, třásly se mi nohy tak, že jsem k okraji nešla, abych nepřepadla dolu 😀 Spala jsem poprvé na blint někde v kempu, kam mě naštěstí hodili stopem dva milí lidé. Vše zdokumentováno ve výběru na IG. 

Uklidňuje mě představa, že na Caminu jsou celou cestu ubytovny. Uf.

Highlight druhého tréninku byl: Na Camino potřebuješ fakt kvalitní powerbanku. Mohla by ses totiž poměrně rychle ztratit, když ti dojde šťáva v mobilu. 

A hodní lidé existují: Vodu dostaneš, když se zeptáš a když potřebuješ stopnout auto, někdo ti skutečně zastaví a popoveze tě. Díkybohu za hodný lidi.

Třetí trénink na konci srpna se mi zase osypaly nohy, docela mě to znervóznělo. Co to kurde je?

Víš Kristýno, co a jak?

Já nepochybuju, že to dám. Je jasný, že to bude bolavý a přijde pláč a jsem sama zvědavá, v jaké fázi, kdy 🙂 Těším se na ten výmaz a přepis mých mozkových buněk.

Mám problém spát v cizím prostředí a neumím spát bez mého polštáře. Taky ten jede se mnou, no matter what, ten do batohu prostě narvu.

Je zajímavý, jak se mě lidé ptají, co si budu pouštět do uší. Nevím, odpovídám. Mám sice už udělaný playlist, na podcasty moc nejsem a spíš tam chci poslouchat přírodu a svojí hlavu, než hudbu a slova. Slov bude až až na ubytovnách se všemi těmi úžasnými lidmi, co potkám. 

Víš, kam půjdeš? Tak nějak, a vlastně ne. Vím, že denně chci ujít cca 25 km, vím, že jdu pobřežní Litoral cestu z Porta a pak se napojuji na centrální, ale zatím vyšrafovanou cestu nemám, to budu dělat ráno vždycky.

V rámci přípravy jsem přečetla stovky příspěvků ve skupině na FB, Ziburu i Elbel. Hodně se tam psalo o kávě, vínu a marmeládě, fujky. Tak třeba se vrátím i s novým oblíbeným jídlem/pitím, ha.

Moje příprava fyzická i jazyková mohla dopadnout líp, ale co už. Jak říká Vincent v knížce L. Zibury:

“Já na cestě miluju tu jednoduchost. Na všechno tady totiž existuje stejná odpověď. Nemám kde spát? Jdu dál. Mám vztek? Jdu dál. Vynoří se mi nějaká nepříjemná vzpomínka? Jdu dál! Prostě jdu dál, ať se děje cokoliv.”

A já to vezmu postupnými krůčky, prostě.

Co si beru s sebou?

Tohle jsem nepodcenila, v srpnu chodila s batohem sbaleným jako na Camino. No, říká se, že máte nést 10 % své váhy. Pro mě je to cca 6,5 kg. To mi nešlo, i kdybych se zbláznila. Byla jsem na 9 kilech, plus voda a trochu jídla, takže 10,5 kilo, uf. 

Přísahám, že jsem redukovala a redukovala. Ale jen batoh a spacák, polštář a lékárnička mají dohromady 4 kg!

Jedny legíny, 2 funkční trička s krátkým rukávem, jedno s dlouhým. Tílko. Jedno bavlněné dlouhé triko na spaní a čas odpočinku na ubytovně a jedna tenká bavlněná mikina. Funkční mikina. Bunda a kalhoty do deště. Tenký bavlněný nákrčník. 4 ponožky – 2 z merina, 2 nějaký obyč na sport. 4 kalhotky. 1 sportovní podprsenka a 1 bolerko. Ručník. Plavky. Pantofle a náhradní vložky do bot. Goratexový starý adidasky. V něčem z toho samozřejmě už poletím. 

Vybavení – batoh Deuter 45l + 10 (je nádhernej), malinká lžíce na boty, lžíce-vidlička-nůž v jednom, čelovka, škraboška, špunty do uší, powerbanka, sluchátka, kabely na nabíjení, šitíčko, selfie tyč (jj, holka z města, šílený, co?). Spacák, malý polštářek, hliníková fólie. 

Kosmetika – šampuk (mýdlo a šampon + na praní vše v jednom), krém na opalování, krém obyč na večer, oční krém, cleanser, deodorant, holítko, uchoštoury, odlič. tampónky (vše pidi cestovní balení). Ano, mám i líčení – řasenka, korektor, pudr (ta holka se pak diví, že má batoh 10 kilo).

Lékárna – širokospektrální ATB, ATB na močák, prášky na alergii, melatonin, černé uhlí, léky na opary, hooodně magnesia a cordyceps, nekonečné množství compeedu a náplastí, stahovák na kotník a koleno, dolgit, fenistil a vazelína (+ krém na alergii, osypávaly se mi v Čechách furt nohy, tak jsem zabalila Advantan), kuličkový repelent s citronelou. 

Poprvé v životě jedu někam bez knížky. Ale beru si deník. 

Největší obavy

Ne, že bych se bála, ale jsem zvědavá, jak se mi bude dařit spát v cizím prostředí a s tolika lidma, který chrápou 🙂 

Jsem zvědavá, jestli se ztratím, vím, že toho jsem rozhodně schopná.

Jsem zvědavá, jestli pokaždé najdu místo na spaní v dané ubytovně. 

Jídlo nějak dopadne, to neřeším. Cesta nějak dopadne, tu budu plánovat vždycky ráno, vím jen, že musím ujít cca 25 km denně.

No, bude to rozhodně výkon, změna, vystoupení z komfortní zóny.

Jestli vás moje cesta zajímá, sledujte #cestaKris a moje stories, pomáhalo mi při přípravě a túrách sdílet svoje myšlenkový pochody a nebýt na cestě tak sama, tak v tom budu pokračovat 🙂