Cesta do Santiaga – část druhá

Prostředek Camina byl dokonalost. Zvládla jsem v něm všechno. Nejlepší den. Nejhorší den. Další zranění. Brutální déšť, kdy vláda upozorňovala, ať jsme opatrní. Vstávačky v pět ráno. Rekordní počet kilometrů. A v neposlední řadě, za mě THE BEST část, dvojí setkání celé party u večeře. Nejdřív v Caminhe a pak v Redondele.

Intenzivní část 5.-9. den

DEN 5 | Marinhas – Viana do Castelo | 25 km | Ne

Pátý den, neděle, vstávačka v 5:00 🙂 Chtěla jsem si zkusit takhle brzy vstát, alespoň jednou za těch 13 dní. 

Šli jsme lesem, mlhou, tmou. Že by mě nějak uchvacovalo, že nevím, kam šlápnout, to úplně ne :)) Asi mám trauma ještě z bojovek na táborech 🙂 Východ slunce byl kolem 7:30. V 8h jsme potkali kavárnu a dali si snídani. Moje břicho bylo slyšet až do Prahy totiž 🙂

Dopoledne uteklo jako voda a v 11 hodin jsme byli ve Viana do Castelo, 25 km v nohách. Probírali jsme v parku o pauzičce co dál. Linda logicky musela pokračovat, měla jasný cíl, 35 km. Já se dívám na Andreje a říkám:

Já si fakt myslela, že tentokrát těch 35 km dám, už jen kvůli tomu, že na to máme díky tomu vstávání víc času, ale nedám. Noha bolí a navíc, já jsem včera našla fakt nádherný albergue, támhle na tom obrovským kopci v mlze a až mlha opadne, chci zažít ten výhled. Klidně pokračuj s Lindou, jestli chceš.

Andrej se na mě podívá, asi mu běží hlavou, že jsme toho tolik dnes neušli, jen 25 km, haha, ale vezme do ruky mobil a prohlíží si fotky Albergue de Santa Luzia (23 Eur, ale hej, to je fakt nejhezčí albergue na celé cestě). A protože výjimečně šla udělat rezervace, zaplatil za nás oba a bylo rozhodnuto. Linda pokračovala a my jsme zůstali sami.

Otevíračka ubytovny byla klasicky od 14:00, takže jsme měli čas jít na oběd a prohlídnout si městečko. A taky pokecat. Bylo to poprvé, co jsem někomu říkala, proč jsem na Caminu. 

Do ubytovny vedla lanovka a samozřejmě nám proběhlo hlavou, jak moc velký podvod to je, že se svezeme, ale já jsem řekla, že podvod nePodvod, jedu. Nepošlapu ten krpál nahoru. Svých 25 km v nohách mám. Tak jsme se svezli nahoru naprostou kopií naší lanovky na Petřín. Fakt. I ta výhybka byla úplně stejná.

Mlha skutečně opadla a nahoře nás čekalo jedno velký wooooow. Ta katedrála? Ten výhled? Na obědě dole ve městě se mi rozbily brýle, tak jsem zaběhla rychle do suvenýrů, jestli nějaké neprodávají. Paní mi říká, že brýle nemají, ale že patří k hostelu a že mi dá ze ztrát a nálezů, že na mě bude na recepci paní uklízečka s brýlemi čekat. Hustý, co? Jsem fakt dítě štěstěny.

Ubytovali jsme se. Pokoje měly nádherný, stabilní, nevrzající a nekývající se dřevěný palandy, sušičku, pračku. Zásuvka měla všechny tři vstupy, takže bylo luxusní, nemuset přemýšlet, co nabiju první a co nechám až na ráno, než se umyju a vypravím. Konečně jsem si vyprala. Vzali jsme to z gruntu, vyprala jsem až na tričko a kraťasy všecičko. Tohle hromadný praní dokázalo tak roztomile spojovat lidi. 

Sedla jsem si na terasu, byla mi trošičku zima, ale všechno jsem měla v pračce :)) a začala si psát deník. V tu chvíli, kde se vzala, tu se vzala, holčina s perfektní angličtinou a jestli si ke mně může sednout. Říkám jasně, když ti nevadí, že si tady jen dopíšu odstaveček. Byla to Julia. Švýcarka, měřící 183 cm s duší anděla, a i když byla o 20 let mladší než já, byla nesmírně vyspělá názorově a dalo se s ní perfektně bavit. 

Na pokoji s námi byl polský páreček Jan a Goša. Zašli jsme na večeři do restaurace u katedrály. Uf, nemuseli jsme zase dolu do města, díky bohu. Moje testování, jak mi chutná portské pokračovalo. Normálně jsem asi objevila nový druh pití, který budu popíjet i doma. 

Večer k nám na pokoj dorazil ještě André, Portugalec, který ten den ušel 50 km a dorazil přímo z Porta, wow. Nejdřív byl trochu nesmělý (hlavně asi i fakt unavený), jeho první myšlenka prý byla, že se všichni známe a přijeli jsme spolu. Přitom já znala jen Andreje.

Seděli jsme na terase, povídali si, jedli čokoládu a smáli se. Je to strašně hezký potkávat lidi z celého světa. Málokdy se řeší práce, člověk najde vždycky jiný téma. Ale je fakt, že do hloubky v diskuzích se chodí hlavně, když s někým sedíte ve dvou na jídle nebo jdete ve dvou po cestě.

Ten den jsem byla krapet nervózní z toho, jestli se jako očekává, že ráno půjdeme všichni spolu nebo ne? Do deníku jsem si vyloženě napsala:

“Když s někým jdete už dva dny, mám s ním jít dál? Jak mu slušně říct, že bych ráda šla zase jeden den sama?”

No jo no, já jsem fakt “overthinker”. Nahlas sice nic moc neříkám, ale hlava jede a napomíná mě, nech věci plynout.

Pocity pátý den?

Puchejř bolí, ale je to už taková konstantní bolest, na kterou si zvykám. Neopouští mě myšlenka, že fakt koupím nový boty. Jinak to bylo skvělý. To nádherný místo, báječný lidi a to, že jsme komplet všechno vyprali přispělo k takový “rodinný” pohodě.

DEN 6 | Viana do Castelo – Caminha | 29,65 km | Po

Vyspala jsem se do růžova. 7-8 hodin spánku 🤗 Konečně jsem spala pod peřinou, naučila jsem se už na špunty a nikdo nehýbal postelí, protože byla fakt bytelná. Dokonce jsem nikoho ráno neslyšela a vzbudilo mě až poklepání na rameno, jestli taky vstávám a jdu s nima. Koukám na Andreje a říkám:

Ne, jděte, já vás doženu. Potřebuju určitě 30 minut na to, se probrat a zabalit si.

A tak se stalo, že jsem ráno v 7:34 stála před katedrálou sama, fotila naprosto nádhernej východ slunce a radovala se z toho, jak dokonale jsem se vyspala a že mám celý den pro sebe. Navíc měl být slunečný a teplý den, juchuuuu.

Zakousla jsem se do jablka a cupitala lesní zkratkou z toho obrovskýho kopce dolu, zpátky k pobřeží. Cestou natáčela, fotila, dýchala čerstvý vzduch a kochala se lesem. Bylo to fakt boží (ve výběrech na IG je to Santiago 6 a je to můj nejoblíbenější výběr stories ze všech).

V půl jedenáctý jsem si všimla, že mi lidi sdílej polohu a že sedí v kavárně ve městě Carreco. Já jsem už tohle město minula, takže jsem jim nasdílela svojí polohu a začali jsme se společně sledovat. Byla jsem ten den šíleně rychlá. Byl to můj nejlepší a nejhezčí den na Caminu. 

Ha, a poprvé jsem se ztratila. Zamotala jsem v jednom úseku, kde byla uzoučká cestička v trávě místo cesty, kterou jsem přehlédla, a asi 1,5 kilometru jsem pak nemohla na tu dřívkovatou cestu podél pobřeží narazit. Ale povedlo se a já byla zase na pláži na Litoral Norte cestě. A tentokrát na sluncem zalité pláži. Byla jsem v sedmém nebi. 

Když jsem si vysypávala písek z bot, šli kolem mě akorát Jan s Gošou, a pospíchali na trajekt, aby nemuseli spát v Caminhe, protože se tam žene miliarda poutníků 🙂 já si akorát předělávala náplasti na puchejři, tak jsme chvíli pokecali. Pak už jsem je nikdy neviděla, bohužel. Byli milí.

Aplikace mě naváděla polem nepolem. Já té aplikaci věřila a šla jsem chvíli fakt dokonalým křovím, kterým hodně dlouho nikdo nešel :))

Ten den mi došlo, že tu nohu asi léčím špatně, že ten compeed kámoše Puchejře furt a furt namáčí, já ho pak večer suším, a že nemá možnost se zahojit. Rozhodla jsem se, že ještě nebudu kupovat nový boty, že zkusím najít lékárnu a začnu ho léčit suchou cestou – náplastí a tejpou. 

Tak, bylo něco málo po 13:00, zbývala hodinka a půl cesty, cca 7 kilometrů. Byla jsem na sebe tak pyšná. Zase jsem měla vyhlídnutý jiný albergue, než kam šla většina lidí, tak jsem doufala, že nebude plný. Poslední kus cesty byl krásným lesem. V jeden den jsem si užila všechno – cestu lesem, po pláži, po dřevě i městečkem. Posledních 30 minut už byl záhul, měla jsem v nohách přes 27 kilometrů a poslední 2 kilometry jsem fakt prodýchávala a zpívala si do rytmu, abych nezpomalovala tempo:

“A raz, a dva, a tři, a čtyři … a klobouk a hůl, a chleba a sůl. A a.ri.zo.na. Dopředu, dozadu, tam a zpátky. A raz ;)” Tohle jsem dělala vždycky, když už jsem nemohla 🙂

Dorazila jsem do Albergue de Peregrinos Santiago de Caminha (také jako včera za 23 Eur, ale woow, byla to 400 let stará budova a mělo to duši, i když bez sušičky a pračky, takže jsem rychle přemáchla triko a pověsila na žbrdliny od palandy). Zase byly volné poslední 3 postele, tak píšu partě, kde jsou. Andrej se už ubytoval jinde a André a Julia se akorát objevili u mých dveří. Měla jsem z toho ohromnou radost, protože jsem myslela, že spěj všichni v tom velkým albergue.

Šli jsme do města, já si koupila v lékárně bílé velké náplasti a tejpu, a pak jsme se šli podívat k Andrejovi na ubytovnu, prej to musíme vidět. Tentokrát to nebyly palandy, ale 30 dřevěných postelí, namačkaných v jedný místnosti. To nechceš. Musela jsem si to vyfotit, byla to hrůza. Hrůza za 10 Eur. 

Když si fotím tu “nádheru”, dorazí na ubytovnu akorát Nicola, Felix a Alona. No nekecej, po dvou dnech nás osud zase svedl dohromady. Objímali jsme se, jak když se potkají kámoši po 20 letech. Na večeři nás šlo celkem 10, seděli jsme u kulatého stolu a tenhle večer jsme si všichni moc užili. Byla to fakt výborná restaurace Muralha de Caminha, jídlo luxus, mňam. 

Po večeři jsme si dali místní specialitu Café com cheirinho – dostanete malé presso a láhev whisky, presso vypijete a nalijete do hrnku tu whisku, jakoby vyčistíte whiskou ten hrneček a kopnete panák do sebe. Byl to nápad za všechny peníze, protože já jsem z toho nemohla v noci usnout 🙂 

Naše Camino crew se na tři dny měla rozdělit 🙁. Nebo i na víc dní, podle toho, jak rychlí ti, co půjdou Pobřežní cestu budou, protože ta trasa je naplánovaná na 4 dny, kdežto Centrální jen na 3. A kdo ví, jestli se v Redondele všichni potkáme.

Na Pobřežní zůstali: já, André, Nicola, Felix, Alona
Na Centrální šli: Andrej, Julia (a Chiara, její mamka Alessandra /Italky/ a Francouz Remi)

Pocity šestý den?

Líbí se mi, jak už jsem v rytmu. Dokonale znám svůj batoh, a kde co v jaké kapse chci mít a mám. Vstávám před 7 hodinou a nevadí mi to. Víc vydržím a jdu dýl. Orientuju se v aplikaci Camino Ninja a mapě, a prostě jsem naprosto uchvácená a vše mě nesmírně baví a naplňuje. Kochám se okolím, lidmi, vším. Jsem nadšená z toho, že jsem udělala rozhodnutí, jestli půjdu ještě dál po pobřeží. Koupila jsem lístek na trajekt a těším se na další dny, co přinesou.

DEN 7 | Caminha – Mougas | 25 km | Út

V 7:30 jsme jeli trajektem z Portugalska do Španělska. Čtyř minutová jízda takovou šílenou kocábkou, plnou vody, za šílenýho deště. Vystoupili jsme s Andrém, Nicolou, Felixem ze člunu. Měli jsme mokro v botách, já kompletně mokrý spodek batohu, a tím pádem spacák vevnitř. 

Zapluli jsme do kavárny na kafe a čaj. Já jsem natočila před kavárnou ranní reelsko, kopla jsem do sebe čaj a chtěla vyrazit. Všichni měli rezervace ubytoven. Já volala na dvě místa, všude obsazeno. No. To jsem zvědavá, kde budu spát. 

André ten den musel jít přes 30 km, protože měl ubytování až v Baioně. Říkal mi, jak začíná litovat toho, jak celou cestu dopředu naplánoval a zaplatil ubytovny. Ztratil tím trochu té svobody v rozhodování a nalinkoval “duši Camina”. 

My dva jsme šli rychleji než celá parta a oddělili jsme se. Celé dopoledne jsme šli spolu. 

Já jsem si říkala, že budeme “dupat” rychle a v tichu, protože jsem měla pocit, že si nebudeme mít co říct. Omyl. Byla to nejlepší diskuze, co jsem na Caminu měla. Témata jako řetězec událostí, autismus, terapie – wow. André mi odzrcadlil moje vnitřní nitrozpyty a kromě jiného mi to hodně pomohlo zbavit se pocitu viny, že všichni mají tuhle cestu jako plnění snu a já ne. André mi taky povídal o tom, co v Portu dělá. Bylo to hoodně zajímavý – programoval celosvětovou aplikaci na networking.

V jednu chvíli na nás mávala nějaká místní španělka, ať jdeme k ní. Říkali jsme si, co chce 🙂 A ona prodávala mušle na památku. André mi koupil takovou krásnou, modrou, malinkou. Mně se ty velké bílé, co mají všichni na batohu totiž nelíbily. 

Po svačině kolem 11. hodiny jsme na cestě potkali Nicolu a Magali (Němka, kterou Nicola potkal na začátku a teď náhodou zase tady na cestě). Nechápu, kde se tam vzali, museli jít šíleně rychle :)) S Nicolou jsme chvíli šli jen ve dvojici a taky mi ten den vyprávěl, co dělá. Představovala jsem si ho jako hlasitýho, věčně usměvavýho majitele restaurace v Itálii a on byl ve státní správě. 

Došli jsme společně do města, kde měl Nicola, Felix a Alona rezervovanou ubytovnu. Tam na něj už čekala Alona (jela autobusem, měla zraněnou nohu) a tak jsme zašli na jídlo. 

Já jsem zavolala do Albergue ve městě Mougas o dalších pár kilometrů dál, jestli mají volno. Měli. Uf. Víc jak 25 km dneska nedám. André a Magalie pokračovali dalších 10 km do Baiony. Já chvíli ještě seděla s Nicolou a Alonou a pak pokračovala do městečka Mougas. 

Cestou jsem zase žasla nad tím, jaký je moje tělo chrám. Fakt. Ráno jsem měla pocit, jak dám v pohodě po včerejšku 30 km. Ale ono si to tělo řekne samo. Stačí ho jen poslouchat.

V ubytovně jsem si vyprala, dopsala pořádně deník a šla na večeři. Dopsala znamená, že jsem seděla jako v Marinhas dvě hodiny, procházela videa, procházela jsem moje pocity a naplánovala jsem také, kam chci zítra dojít, pokud chci stihnout za dva dny Andrého a Andreje v Redondele. Vyšlo mi, že zítra musím dát 25 km a dojít do města Saiáns a poprvé jsem si udělala rezervaci, protože to za a) šlo a za b) měli jen 8 postelí celkem. Jediný Albergue ve městě. 

Pocity sedmý den?

Byla jsem unešená z naší dopolední diskuze s Andrém. Plus mě uchvacovalo moje tělo. Tady člověk fakt pozná každičký centimetr na svém těle, jak na co reaguje. Plus jsem na sebe hrdá, jak rychlá s tím 10 kilovým batohem jsem a že nenaříkám a věčně nezastavuju (na to mě upozornil André, jak rychle, krásně, konzistentně jdu, i když leje jak z konve).

Léčení pana Puchejře na sucho byl geniální nápad. Zabralo to. Ale. Začala mě bolet pravá i levá achilovka. Pravá víc. Věděla jsem, že tělo dostává šílenej záhul. Ale nechtěla jsem den volna, abych nepřišla o tu partu. Blázen, ta holka je blázen. 

Večer mi bylo trochu smutno, že jsem na ubytovně bez naší party. Nikdo si se mnou ani nechtěl vyprat. Proč lidi, když prší, radši perou v ruce a suší věci na žbrdlinách postelí nechápu. Vždyž to do rána neuschne, prokrista (kus té City girl je fakt ve mně, poutník nePoutník, ale tak když mám pračku a sušičku, tak ji použiju nebo?).

Jsem přesně v půlce, cca 140 km za mnou, cca 140 km přede mnou. 

Řetězec událostí

• Kdyby nebyl puchejř, nerozložila bych první dvě etapy Camina. Nepotkala bych tyhle úžasný lidi, protože bych šla rychleji.
• Kdybych nevstoupila před 3 lety do Whisky ladies, nepoznala bych Martina a nezažila rok s klukem, který byl, jaký byl. Transformace může začít 🙂
• Kdyby nebyl rozchod s Martinem a problémy s jistým panem Stokláskem, jehož spermie oplodnila mojí mamky vajíčko a vznikla jsem před 41 lety já, na Camino bych neodjela. 
• Kdybych neměla první dny tak otupující bolest, asi by hlava vymýšlela blbinky a přemýšlela nad nesmrtelností chrousta. Otupující bolest je mega, mega zkušenost.
• Kdyby nebyly ryby. …. Takhle se dá jet do nekonečna a vždycky se to dá otočit do pozitivna, vždycky!!! A já děkuju bohu, že jsem ten typ člověka, co to do pozitivna prakticky vždycky otočí.

DEN 8 | Mougas – Saiáns | 25 km | St

Vláda hlásila na tenhle den silný vítr i déšť cca od 10:00. Tak jsem vyrazila v 7:30. Byla ještě hluboká tma. Podél silnice to nebylo příjemný a mě začala zlobit čelovka. Asi jak zmokla, tak se přerušily kontakty 🙂 Navíc byla, jako moje celý vybavení, pravěká. Krása, takže v neděli rozbité brýle, teď čelovka.

Když se rozednilo, kochala jsem se zase podél pobřeží, protože mě nebavilo jít furt po tom žlutém betonu podél silnice. Na jedné křižovatce ale šipky ukazovaly, ať se kus vrátím a pak jdu nahoru do kopce. To se mi moc nechtělo. Přece nepůjdu zpátky. V tu chvíli vidím v dálce přicházet Nicolu a Felixe. Všichni jsme byli nadšení z náhodného setkání plus jsme všichni tři měli shodou okolností rezervaci v Saiánsu ve stejné ubytovně. Všichni jsme ty 4 pobřežní etapy zkracovali na 3, ať jsme v Redondele včas s ostatními z Centrální části. 

Bylo to milý, protože se to dělo samo. Nijak jsme se nedomlouvali. 

Každopádně. Kluci mi řekli, ať se nevracím a nejdu do toho kopce, že je někdo před touhle cestou v tomhle počasí varoval. Tak jsme šli podél vody dál a na zkratku přes kopec se vyprdli. 

Jak jdu takhle za Nicolou, vidím, jak se mu kynklá bílá mušle na batohu, a tak mu říkám:

K: “Chceš vidět mojí mušli?” A sahám si do kapsy u bundy pro tu malinkou modrou mušličku. Jenže. Jak je člověk opásanej ledvinkou a tím pásem od batohu, musela jsem sáhnout hrozně hluboko do kapsy a vypadalo to, že si sahám na jinou mušli, jestli mi rozumíte. 

Nicola na mě vyděšeně kouká, co mu jako jdu ukazovat. 

Slavnostně vytáhnu tu modrou mušli na šňůrce a Nicola se rozesměje. Oba se smějem, jak blázni a od tý doby vznikla hláška: Do you wanna see my shell?

Naše ubytovna Albergue Peregrinos San Xurxo byla na obrovskym prudkym kopci. Vydrápali jsme se tam. Úplně hotoví. Nicola už začínal mít problémy s nohou. Já ty paty. Au. V lékárně dole ve městě jsem si koupila takový pytlíky, které když rozlámete, máte na 60 minut led, tak jsem si konečně chladila paty a Nicolovi jsem rozmasírovala jeho bolavý kotník a chodidlo.

Jo a rozbila se mi ten den taky ještě bota. Nicola to hrozně prožíval. Že prej mi půjčí pytlík na druhý den, ať mi do ní nenateče. Haha. To nevěděl kudy půjdem, tam byl pytlík úplně zbytečnej, protože jsme se brodili vodou.

Vyprali jsme si společně. Já si hodila do sušičky i spacák, protože byl vlhkej ještě z toho člunu (včera jsem spala totiž pod dekou z ubytovny). Felix při praní ztratil ponožku. Lichožrouty mají i ve Španělsku. 

Nahoře na tom kopci foukalo jak na větrný hůrce a byl fakt slejvák. Na večeři do restaurace jsme běželi :)) byla kousek vedle ubytovny. Uprostřed konverzace s Nicolou (Felix telefonoval) jsem vybafla dost bez kontextu na Nicolu:

K: A proč si vlastně na Caminu?

N: Ta tvoje přímočarost je úchvatná (a dívá se na mě s pohledem “mám ti to fakt říct?”). A řekl mi to. 

K: Rozbrečela jsem se. On taky. Šli jsme ven na cigáro a povídali si. Já mu taky řekla, co byla motivace jít moje Camino. Byl to druhej člověk tam, kterýmu jsem odříkala celý můj příběh.

V noci jsem se moc nevyspala. Špunty jsem uměla používat a nevadily mi už, ale ta palanda se furt hýbala a Nicola mluví, i když spí :))

Pocity osmý den?

Je zajímavý, jak se člověk ráno raduje, že může jít zase chvilku sám, ale pak je stejnak rád, že potká ty svoje lidičky. Byla jsem ráda, že jsem kluky potkala. Tohle italsko-španělský duo bylo vtipný a povzbuzující. Za ty dva dny s nima jsem jim začala i trochu rozumět, a to neumím ani jednu jejich řeč. Nicola na Felixe mluvil italsky a Felix odpovídal španělsky. Cvokhaus.

Ten kopec nám dal zabrat. Připadala jsem si pak na ubytovně jak stoletá babička, která nemůže chodit. Plus ta rozbitá bota. No. A mějte v tomhle chuť odškrtávat si v hlavě “problémy”, který má Camino pomoct vyřešit. Kapacitu máte jen na to “být”. Tady a teď. Ono to totiž to Camino vyřeší za vás. Fakt. Uvidíte.

DEN 9 | Saiáns – Redondela | 31,32 km | Čt

Budíček v 5:50, protože jsme měli před sebou přes 30 km. Vstala jsem prdelí napřed. Nechtělo se mi nic. Mluvit. Chodit. Nic. Topila jsem se zas v bolesti a tentokrát hrozil zánět, takže jsem sáhla po práškách. Do toho jsem začínala mít rýmu a bolely mě i trapézy z batohu. Nechtělo se mi do toho deště, do toho kopce. Nálada jak malovaná.

Ale přitom jsme měli nádhernou motivaci, na konci cesty nás čekala zase celá parta v Redondele. Ostatní na Centrální cestě měli ten den před sebou 18 km, vědělo se, že my dorazíme poslední. 

Ráno strkám spacák do batohu a koukám, že na mým suchým zipu byla přichycená ta ztracená Felixova ponožka. A to jsem ten spacák včera kontrolovala, přísahám, navíc jsem v něm spala, že jo :)) tak nás to s Nicolou šíleně rozesmálo. Dělali jsme jako že nic a dali ponožku k Felixovejm věcem. Felix byl takovej akurátní typ, vedl si poctivě záznamy, kolik ušel, stále kontroloval mapu, čímž mě trochu rozčiloval, protože ty šipky jsou fakt skoro všude, značení je tu fakt hodně dobrý. Šel to už potřetí a byl moc fajn.

První 4 km jsme šli po tmě lesem, v dešti. Všude bylo pět čísel vody. Cesta byla skoro pořád do kopce. Šílený. Byla jsem otrávená jak malajskej šíp. Cestou jsme si zpívali italský hitovky, ať je nám líp. Představte si 3 poutníky s čelovkama a svítícíma mobilama, jak vyřvávaj Bocelliho a Ramazzottiho. Ve tmě. :)) 

Ten koktejl ibubrofenu a paracetamolu zabral. Bylo mi trošičku líp. Ale nejlíp se mi na chvíli udělalo, když jsme úplnou náhodou potkali v prvním městě opravnu obuvi. Sešli jsme totiž ze stezky sehnat lepidlo na ty moje boty. A našli jsme lepší řešení, než jsme čekali. Boty mi opravili za 3 Eura a myslím, že budou držet na věky. Pan švec neměl Camino razítko, tak mi dal do Credenciálu svoje firemní, na památku. 

Ten den byl faaakt dlouhej. Naštěstí cestou nebylo tolik kaváren, protože jinak bychom víc stavěli. Kluci by furt kafíčkovali. Já většinou, když jdu sama, moc nestavím. Při každý kávičkový zastávce se do mě dala zima. Kolem 22. kilometru jsem cítila už úplně všechno. Bolest taková, že by se dala krájet. Cesta byla furt do kopce z kopce, primárně do kopce, protože poslední hodinu se šlo jen dolu. Bála jsem se, že si z toho urvu achilovky 🙂 

Kolem 16:00 jsme konečně dorazili do Albergue A Conserveira v Redondele. 32 kilometrů, rekord! Všichni už tam byli. To bylo radosti na Starém bělidle.

I tak, tohle byl můj krizovej den. Byla jsem úplně hotová. Dala jsem si sprchu a zalezla na dvě hodinky do postele, dopsat si deník a odpočinout si. Dokonce jsem dostala i masáž, jak v háji jsem měla ty paty. No jo no. Měla jsem a mám brutálně zkrácený lýtka, tak mi to tahalo paty. Plus asi i nekvalitní boty. Masáž mi fakt pomohla. 

V tomhle albergue prala prádlo paní recepční. Zajímavé, že? Dali jsme jí já, Julia a Nicola náš koš a ona nám ho po pár hodinách vrátila. Bylo to šíleně vtipný. Jsme v té spící, relaxační místnosti, kde se nesmí mluvit nahlas, a třídíme prádlo. Najednou mi Nicola podává tanga. Co tanga, vypadalo to jako ty jednorázový tangáče na tenkých šňůrkách z fuj materiálu ze silonek. Poslala jsem to dál Julii, ta na mě kouká a podává to Nicolovi, že to není její. Začali jsme se smát tak, že nám tekly slzy. Říkám jí:

K: Dovedeš si představit v tomhle jít? Bych měla opruzeniny ještě měsíc po návratu.

J: Viď. Já mám extra velký kalhotky jak po babičce.

K: Přesně. Stoprocentní bavlna, co nejvíc látky 🙂 Nicolo, takže ty tanga jsou prostě tvoje.

Smějeme se jak blázni a opakujeme furt, dovedeš si představit v tomhle jít tu cestu? Proč tohle někdo s sebou má? Nicola odnese tanga paní recepční, že to není jeho. Ona si to na chvilku nenechala vymluvit, ale pak si je vzala. My jsme si smíchem prodloužili život o milion let.

Večer jsme šli v celý partě na večeři, měli jsme mezi sebou i nějaký nováčky, Portugalce Daniela a Němku Matteu, které ostatní poznali na centrální cestě. Vyprávěli jsme tam s Nicolou příběh “Do you wanna see my shell” a zase jsme se smáli, až jsme brečeli. 

Byli jsme zase všichni spolu a bylo to nádherný. Navíc, dlouhý pochody jsme měli za sebou a věděli jsme, že už nikam nespěcháme. Začínala poslední část Camina. Ta užívací. Když vše dopadne jak má, budeme všichni v Santiagu v pondělí 30.9. 

Pocity devátý den?

Tohle byl den! Ale můžu si odškrtnout, že jsem měla na Caminu fakt krizi, haha. Když přestane konečně bolet puchejř, začne něco jiného. Do toho počasí na draka, dlouhá štreka. Aspoň, že s odměnou na konci. Bylo milý, jak nám ostatní posílali, jak nás sledují, že třeba za dvě hodinky jste u nás a tak.

Vážně jsem si myslela, že jsem si tu krizi odbyla první dva dny, kdy jsem byla úplně v háji a nevěděla jsem, co tady vlastně dělám. Ale to byla spíš taková adaptace na okolí. T.O.H.L.E. byla krize jako prase. Šestej den byl the best, devátej den byl krizovej. Njn. Přijít to asi muselo 🙂

Na sociálních sítích pod #cestaKris najdete pousty z daných dnů a ve výběru na IG jsou jednotlivé stories z každého dne. A tady je sestřih mých “dobrých rán”, kterej miluju ❤️ 3. díl mé cesty

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa