Cesta do Santiaga – první část

Celé moje Camino bych rozdělila do 3. etap – adaptační, intenzivní a užívací. První 4 dny jsem si opravdu musela zvyknout. Na bolest, na batoh, na moje myšlenky. Byly nejtěžší na psychiku. Měla jsem pocit, že jsem si koupila fakt špatnej zájezd a co tady proboha dělám. Byl to pro mě šok, že si to neužívám hned od první minuty.

Malá fakta, ať vás uvedu do obrazu

• 18.-30.9.2024 jsem šla Camino portuguese, Pobřežní cestu / Caminho Portugues da Costa (Senda Litoral) (která se trošičku liší od Coastal way, ale jen malinko)
• cca 280 km dlouhou trasu do Santiaga de Compostela, ve skutečnosti to bylo tak 310 km určitě
• Domnívala jsem se, že ujdu denně 25 km (jak píšu v přípravě na Santiago)
• Počítala jsem s náklady cca 20 000 Kč, nakonec byly víc
• Můj batoh vážil 10 kg bez vody a jídla :)))
• Moje největší dilema v hlavě bylo: Nemám moc teplej spacák? Budou cestou bankomaty nebo potáhnu hotovost poschovávanou v ponožkách? Bookovat nebo nebookovat ubytování?
• V rámci přípravy jsem přečetla Ziburu a Elbel a stovky příspěvků ve FB skupině Camino Portuguese (která je boží). V naší camino crew se jedna holčina připravovala podle TikToku 😳

Je den před odletem. Jsem nervózní jak sáňky v létě. Dokonce se mi podařilo natankovat poprvé v životě benzín místo nafty. Hlavou mi běží furt dokola: Nic neplánuj, nech to plynout. A přesto ten večer sedím na gauči, s mobilem v ruce a dívám se na albergue (ubytovnu pro poutníky) v Portu a říkám si: Udělám si asi rezervaci, co když to bude plný, až tam dorazím. 

Rezervaci jsem neudělala, ale konečně jsem vymyslela, co zítra v Portu udělám. Nepošlapu hned, ale prohlédnu si město a na Camino vyrazím hezky ráno. Tak, aspoň malej plán bychom měli, moje duše je lehce uklidněna 🙂

Adaptace 1.-4. den

DEN 1 | Porto | 13,7 km | St 18.9.

Sedím na letišti v Praze a mám sklovatý oči. Dívám se na ty lidi, co určitě taky letěj na Camino a přepadl mě smutek, radost a nervíky, vše v jednom. Muselo to ven. Haha, sázky, kdy budu brečet byly úplně mimo. Prej: třetí den budeš mít krizi, hrábneš si a pak to bude dobrý. No, tak schválně.

Přiletím do Porta kolem 15:00, nebe zakouřený od místních požárů. Vypadalo to jako při západu slunce. No, tenhle zážitek je rozhodně ojedinělý. 

Z letiště jedu metrem rovnou ke Katedrále Sé pro Credenciál a první razítko. Co teď? 🙂

Mám v hlavě dilema, jestli jít rovnou na ubytovnu a tam si nechat batoh a pak trajdat nebo co. Ale po cestě na ubytko jsem potkala knihovnu “Harryho Pottera” (Livraria Lello), kam jsem chtěla tak jako tak zajít, takže jsem se postavila do fronty. Těsně před vstupem mi říkají: “Máte vstupenku? Musíte si totiž rezervovat konkrétní čas.” Aha, takže jsem tu frontu stála zbytečně. Objednám si vstup za 2 hodiny a vydám se na cestu na ubytovnu Albergue de Peregrinos de Porto. Měli posledních 5 postelí. Uf (ještě mi nedocházelo, že čím dřív od otevíračky ubytovny tam jsem, tím lépe). Ubytovna: 16 Eur plus 4 Eura za snídani. 

Po návštěvě knihovny jsem ještě šupajdila na most Luis I Bridge, který spojuje portskou historickou čtvrť Rivero a město Vila Nova do Goia. Je tam slavná lanovka (já ji znala z klipu Justina Timberlaka), ale už se stmívalo a na mě padla únava a hlad, takže jsem na lanovku nešla. 

Cestou zpátky na ubytovnu jsem koupila instantní nudle (v domnění, že každý správný poutník večeří na ubytovně a povídá si), sušenky a vodu na zítra. U večeře jsem pokecala s amíkama z Hawaie Seanem a Yudico. Sean už byl 14 dní na cestě z Lisabonu a v Portu se potkal se svou ženou a pokračují do Santiaga spolu. Sean se podivoval, jak mu na náměstí v Portu mile nabízeli drogy :))) tak jsme chvíli měli téma hašiš a THC. 

Na pokoji nás spalo šest. Ale ostatní nemluvili anglicky a já francouzsky ani španělsky bohužel neumím. Takže jsme to všichni hned zalomili a já jsem doufala, že nikdo nebude chrápat. 

Jak bych shrnula svoje pocity první den?

Chvíli je mi smutno, chvíli se raduju a kochám okolím. Je to jak na horský dráze. Zatím mě nic nebolí. Což je logický. Camino sice začalo, ale zatím to bylo jen procházení po památkách v Portu. I tak to počítám jako Den 1.

DEN 2 | Porto – Angeiras | 24 km | Čt 

Ráno jsem vylezla z postele jako poslední. Nejsem úplně skřivan. Sova jak vyšitá. Odchod v 9:00 na pohodu ne? :))  Zabalila jsem si a šla do společné jídelny na snídani. Tohle byl jediný Albergue, který měl snídani přímo v budově od hostitelů, luxusní. Takhle zpětně to hodnotím jako nejgeniálnější nápad tady spát a snídat s poutníkama. Naladilo mě to na Camino 🥾

V Portu je na výběr. Buď můžete sledovat šipky a jít industriální částí města směr Vila de Conde (29 km) nebo můžete jít dolu k řece a dojít až k oceánu a do Matosinhosu a pak do Vila de Conde (35 km). 

Za mě jednoznačně vyhrála řeka. Krásnější cesta. Kilometry nějak dopadnou, jsem si říkala. 

Po 12 km jsem byla v Matosinhosu a jen tak ze zvědavosti jsem zašla do informačního centra. Dali mi razítko a mapu, kterou mi pak všichni záviděli. Současně mi řekli, že první albergue odsud je za 14 km nebo za 12 km je kemp. What???? (tady mi došlo, co jsem provedla tou cestou podél řeky, že jsem si absolutně nespočítala kilometry). 

Polilo mě horko. Kurde. Cítila jsem už únavu v nohách a ještě jednou tolik? A to není ani to město Vila de Conde? Proč jsem si nezkontrolovala ty ubytovny? No. Protože jsem ještě neuměla s tou aplikací, že jo :)) (app Camino Ninja)

Zkusila jsem trik, o kterém jsem četla ve skupině Camino na FB. Zula jsem boty a oblíkla čistý ponožky. Třeba si moje nohy budou myslet, že jsme teprve vyrazily :)) Současně jsem zalepila patu, kde mě začal tlačit hrbolek na vložce v botě. Au. Věděla jsem, že můj cíl je ten kemp. 12 km. To musím dát. 

Cestou se ke mně připojil na poslední 3 kilometry místní portugalec jménem Nunu. Inženýr z General Electric v důchodu. Šel poměrně rychle, tak mě to donutilo zatnout zuby a fakt jít. Na konci mi říká, jestli nechci k němu domu ochutnat portský. Nechci, děkuji pěkně za lákavou nabídku :))

Nevěděla jsem, jak to bude s jídlem. Moje pravidlo od začátku bylo – jablko a oříšky musím být vždycky v batohu. Takže když jsem potkala krám těsně před kempem, koupila jsem banán, müssli tyčinky, jablko a pytlík oříšků na další den.

Modlila jsem se, ať je v kempu volná postel. Nedošlo mi, že nebylo zas tolik o co se bát, protože většina poutníků dojde až do Vila de Conde. Ne jako já. Já jsem si totiž první dvě etapy rozdělila do tří dnů. Jednak mylným propočtem kilometrů. Druhak “akce puchejř”, ze kterého se stal celocamínovský problém. Nebo min. prvních sedm dní. 

Camping Orbitur Angeiras byl příjemný překvapení. Měla jsem celičký bungalov jen pro sebe. Za 19 Euro. V restauraci v areálu vařili menu pro poutníky za 10 euro (polévka, sardinky, a rýže s fazolema) a ráno měli výbornou snídani. U večeře jsem seděla sama u stolu a psala si deník. Cituji:

V tuhle chvíli nechápu, proč mají lidi touhy se sem vracet. Třeba mě to překvapí a řeknu si, chci ještě, ale tak nějak o tom pochybuju 🙂

Večer jsem propíchla puchejř, provlíkla nit, aby vytekla tekutina, namazala nohy dolgitem a šla si lehnout. Tady jsem si odpověděla na první mojí otázku, se kterou jsem sem přilítala – Ne, nemám moc teplej spacák. V noci v tom bungalovu nebylo úplně nejtepleji. Začalo pršet totiž. Takže mi neuschlo ani vypraný oblečení (sušák jsem chytře večer dala dovnitř, ale i tak). 

Pocity druhý den?

Zatím vůbec nejsem v sobě, řeším jen ten puchejř. Nic jiného mě paradoxně nebolí, díkybohu. Byla jsem připravená na ty kyčle a stehna a ono to bylo dobrý. Současně mi lidi píšou do zpráv, jak je to jejich sen a jak by to taky jednou chtěli dát. A na mě padá svým způsobem lítost a pocit viny, že můj sen tohle nikdy nebyl. Že mě k tomu dohnaly okolnosti v červnu a já koupila letenku a nepřemýšlela jsem úplně do důsledků, co to pro mě znamená. Razila jsem heslo (viz příprava na Camino) – “Radši ať mě bolí nohy, než srdce.” Well, o bolesti nohou jsem vidno tehdy ještě nic nevěděla, haha.

DEN 3 | Angeiras – Póvoa de Varzim | 18 km | Pá

Celé dopoledne prší. Cesta po dřevěné cestě je trochu jak z hororu. Všude mlha. Ale mělo to svý kouzlo. A ten zvuk chůze po tom dřevě? Bylo to uklidňující.

Přehráním videa souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů YouTube.

Zjistit vícePovolit videoVždy povolit Youtube videa

V hlavě mám prázdno, respektive jen jediné dvě myšlenky, víc se tam nevešlo – že mě ten puchejř fakt bolí a že musím do bot vrátit ty starý vložky, protože tohle nejde.

“Ne vážně Kristýno. Přepni tu hlavu a začni si tu bolest užívat! Jinak jsi fakt na špatným zájezdu a můžeš jet domu.”

Asi pět kilometrů jsem šla s němkou Eliz. Jdeme si tak po těch prknech a najednou před námi písek a cedule s nápisem, že cesta končí. Na ceduli byla mapa, jak úsek obejít. Tři kilometry navíc. Koukly jsme na sebe a bylo jasný, že se nám to jít nechce. Ale jít místo toho po pláži a mokrým písku? Báli jsme se, že si úplně rozedřeme nohy. Byly to určitě tak dva kilometry. No, vyhrál písek a bylo to magický. Mlha všude kolem nás, zvuk oceánu. Wow. Eliz se pak rozhodla ve Vila de Conde přejít na Centrální cestu, protože měla pocit, že má málo času a že by po Pobřežní cestě nestihla dojít včas. Rozloučily jsme se a pak už jsme se nikdy neviděly.

Po 18 km jsem byla na pokraji toho, že boty hodím do popelnice a jdu bosa. Puchejř nebolel tolik, ale pro změnu pálily plosky. No do prkýnka jalovýho. Ty starý vložky jsou taky na prd. Já si snad koupím nový boty (ti, kdo jste mě sledovali v létě, víte, že jsem trénovala, s těmahle botama, ale najednou se ty boty zbláznily nebo co). Věděla jsem, že v tomhle městě je albergue, tak jsem si to k němu zamířila.

Zase přišel čas modlení. Před tou ubytovnou Albergue de Peregrinos São José de Ribamar v Póvoa byla pěkně dlouhá fronta. Stojím v ní a zoufám si: “Já víc kilometrů dnes už fakt nedám.” Zuju boty a sednu si na zem a svolávám všechny svatý. Uf. Posledních 6 postelí. Jedna je moje. Začíná to být “evergreen”, dostávat jednu z posledních postelí, ty jovka. Snad mi štěstí bude přát dál a vždycky tam ta postel pro mě bude.

Na žbrdliny na palandě v pokoji jsem uvázala igelitový pásek od pláštěnky a rozvěsila jsem to vypraný oblečení ze včera, co jsem měla v batohu. Zašila jsem si batůžek, který jsem měla do města a šla na 6 hodin na pláž. Koukám do moře a říkám si: “No, takhle si moc nepokecáš s poutníkama, když hned vystřelíš do města.” Ale mně se nechtělo trávit odpoledne v baráku, když bylo tak krásně konečně. 

Večer jsem zažila svou premiéru – poprvé v životě jsem si vyzkoušela spát se špuntama. Nemocná australanka na pokoji byla dáreček. Nepomohl jí ani můj Muconasal :)) měla jsem pocit, že jsem nezamhouřila oči. 

Moje pocity třetí den?

Do hlavy se mi chvilkama dostával můj Kdybyland. S tím jsem vlastně na Camino jela. Zbavit se opakujících se dialogů v mojí hlavě: co jsem bývala všechno mohla udělat a říct jinak. Ale byly to jen okamžiky, protože ta bolest z puchejře byla fakt pohlcující. Nikdy jsem nezažila bolest, která otupuje. Je to obrovská zkušenost tohle to a jsem za ní vděčná.

DEN 4 | Póvoa de Varzim – Marinhas | 25 km | So

Ráno jsem odstřihla hrbol na vložce v botě, koupila si čaj, snědla proteinovou tyčinku a rozhodla jsem se, že tentokrát těch 25 km dát musím. Cítila jsem, jak začínám být nervózní z možnosti, že přestávám stíhat. První dvě etapy mi trvaly tři dny místo dvou.

Opravená vložka byla na chvíli v pohodě, takže jsem šlápla do pedálů a chvilkama jsem šla dokonce tempem 5,5 km/h. Dobře já 🙂 Na tom dřevě se totiž dá jít opravdu rychle, i když jsem časem měla pocit, že mám mžitky před očima. Ona si totiž zvykala i moje krční páteř na ten batoh, takže jsem na chvilku měla překalibrovaný ucho a měla malinkou motoličku.

Z Póvoa jsem tentokrát následovala žluté šipky a kolem 10. kilometru jsem zjistila, že nejsem na té Litoral cestě podél pobřeží. Neztratila jsem se, ale nešla jsem podle svého plánu. Tak jsem se v Apulii na ní vrátila. Věděla jsem už, že mě to stojí víc kilometrů v nohách, ale chtěla jsem jít podél oceánu co nejdýl. 

Tenhle den jsem poznala několik zásadních lidí. Nejdřív jsem na cestě potkala manželský pár z New Yorku, Lisu a Howarda. Lisa má nějaké předky v Čechách a pro ni jsem byla v tu chvíli jedno velký znamení, že konečně musí do Čech zajet. Byla roztomilá, dokonce uměla česky počítat do deseti. Bylo jim kolem 70 let.

No a pak jsem potkala dva kilometry před Alberguem de Sao Miguel de Marinhas němce Andreje. Počátek naší Camino crew 🙂 Nebudu lhát, zaujalo mě na něm, jak si bafe z vapky během chůze. Říkám si: “Nene, kouřit během chůze? Why? A jít to ve Fila teniskách, to né ne?” :)) 

Dali jsme se do řeči a do albergue dorazili společně. Byla tam fronta jako blázen, protože ubytovna otevřela už před hodinou. Sundala jsem batoh a došla na recepci se zeptat, kolik mají volných postelí. Prej 15. Koukám na tu mega frontu a říkám Andrejovi: “Vsaď se, ty budeš ten patnáctej a já před tebou.” A taky, že jo! 🙂 Moje radost byla nakažlivá.

Ubytovali jsme se a pak jsem se Andrejovi ztratila. Nebo on to tak tvrdí. Já jsem se neztratila. Odmítala jsem trávit byť jen minutu v té obrovské ložnici, takže jsem dala rychlou sprchu, vyprala kalhotky, popadla deník, Andreje jsem nikde neviděla, a tak jsem šla vedle ubytovny do parku na lavičku. Tam jsem seděla dvě hodiny, psala a psala. Prohlížela si svoje videa a dělala jsem si poznámky. 

Současně jsem se podívala na ubytovny na druhý den. A jedna byla woooow. Začala jsem taky přemýšlet o mém plánu, kdy to zalomím na Centrální cestu a jak dlouho na té Pobřežní cestě vlastně chci zůstat. Můj plán z Prahy byl, že ve městě Caminha už půjdu do vnitrozemí na Central Way. V tuhle chvíli to vychází tak, že budu v Santiagu v úterý 1.10. podle všeho. Podle mých propočtů (ano, konečně jsem vzala mapu a začala kreslit a počítat) to bude tak, že když odbočím v Caminha na Valencu/Tui je to 268 km, když půjdu celou dobu až do Redondely po pobřeží, je to 289 km. Pořád jsem nevěděla co udělám, ale vlastně jsem to tolik neřešila. Rozhodla jsem se držet svého pravidla a plánovat jen jeden den dopředu, ne víc.

Moje moudra z deníčku z tohoto dne (a nesmějte se):

Moudro číslo jedna: Moje adaptace na okolí je pozvolná, ale je. Cítím, jak si to začínám užívat. Měla jsem ty první dva dny fakt krizi. Jako jo, bylo to kvůli těm botám, ale stejnak jsem tak nějak čekala, že si to začnu užívat hned od začátku. Ale možná je to prostě mnou, ne botama. Možná prostě potřebuju dýl na zpracovávání věcí.

Moudro z deníčku číslo 2: Život bolí. A když tě přestane něco bolet, asi tě stejnak začne bolet něco jinýho 🙂

Moudro 3: Někdy ztratíš směr, ale vždycky nějakým způsobem najdeš cestu. Důležitý je to nevzdat. Jdu dál!

Restaurace kousíček od ubytovny otevírala v 19:00 hodin. Což je na místní poměry brzo. Otevírá se většinou až v osm. Já měla hlad jako vlk. Jedla jsem celý den jen oříšky a ovoce. Takže jsem na půl sedmou skočila do místního krámu pro můj proviant na zítřejší cestu (oříšky, dvě jablka a müssli tyčinky) a pak šla do restaurace 2S, co nám na recepci doporučili.

V restauraci měli to nejlepší poutnické menu, polévku, rybu a dokonce i dezert. A vzpomněla jsem si na doporučení z Čech – musíš ochutnat v Portugalsku jejich portské víno. Tak jsem si objednala bílé a světe div se, moc mi chutnalo (já totiž víno nepiju). Když už jsem chtěla zaplatit, dorazila skupina pěti lidí a mezi nimi byl Andrej. Podívá se na mě a říká: 

A: “Kdes celý den byla, já jsem tě hledal?” 

K: “Seděla jsem vedle albergue celou dobu na lavičce.” 

A: “Nene.” 🙂

K: “Jojo.” 🙂 A chtěla jsem zaplatit a jít.

A: “Nikam nechoď a posaď se k nám.”

A tady se začala formovat naše skupinka. Byl tu Nicola (Ital z Neapole), který bavil celý stůl a mně z něj chvilkama zvonilo v uších. Španěl Felix. Italka Linda. Ruska Alona. Němec Andrej a já.

V restauraci jsme upekli, že já, Linda a Andrej vstaneme už v pět ráno a půjdeme za tmy. Linda musela ujít 35 km (měla na Camino jen 8 dní celkem totiž), Andrej chtěl vyzkoušet noční pochod a já jsem si říkala, že si chci vyzkoušet jednou vstát fakt brzo. Ostatní z party řekli, že ani omylem 🙂 

Well. Plán na zítřek by byl. Je jedenáct večer. My jdeme po tmě do svých postelí, vzbudíme půlku ubytovny a těšíme se na další den. Nemá pršet, tak by to mohlo být fakt pěkný. Začíná moje Intenzivní část Camina: 5. – 9. den. Do naší party přibude další den ještě André a Julia, pro mě dva nejdůležitější lidi z celý crew (společně s Andrejem a Nicolou).

Moje pocity čtvrtý den?

Odstranila jsem to, co tlačilo a bolelo (hrbolek na vložce v botě) a hned se šlo líp. Začala jsem mít kapacitu na to, užívat si cestu. 

Když jsem viděla něco (nápis města, kostel, …) odbočila jsem z cesty a přestala řešit, jestli stihnu včas ubytovnu, a šla si to místo vyfotit. Doslova jsem si řekla, šmankote, přišla sis to užít a kochat se. Tak se kochej. 

Neříkám, že bolest zmizela. Ale byla jiná.
Současně jsem se radovala z nové společnosti. 

Moje doporučení (nejen) pro první část Camina 

• Pokud víte, že nestíháte kilometrově a časově už při příletu, zkuste nepřeskakovat hned tu první část Camina, první 4 etapy jsou za mě nejhezčí a autobus si pak vezměte později. Je to fakt nejlehčí etapa po dřívkách a podél pobřeží, adaptace na batoh a lidi je snazší.
• Do vybavení s sebou zahrňte prostěradlo na jedno použití, v kempu nebylo a spát na igelitu není příjemný a prostěradlo se vám pak bude hodit, protože ne v každé ubytovně ho dávají.
• Měsíc před Caminem začněte brát magnesium, já jsem díky tomu neměla jedinou křeč (a pokud ho berete, navyšte dávkování).

Na sociálních sítích pod #cestaKris najdete pousty z daných dnů a ve výběru na IG jsou jednotlivé stories z každého dne. A tady je sestřih mých “dobrých rán”, kterej miluju ❤️ 2. díl – intenzivní část