Dvoudenní nový kurz Nenahraditelná asistentka 3.-4.12.
Cesta do Santiaga – část třetí
Zbývají čtyři dny a moje dobrodružství končí. Celá parta jsme zase spolu a víme, že nikam nespěcháme, že všichni stíháme naše odlety včas. Tři dny teď půjdeme kolem 20 kilometrů denně, to je jako nic. Čtvrtý den už je Santiago, to se každý hecne, ať je to kilometrů kolik chce, ofiko cca 25 km. V tomhle užívacím úseku nás čekají dva mega dlouhé dny a jeden sólo den, abychom si srovnali to, pro co jsme sem jeli.
Užívací část 10.-13. den
DEN 10 | Redondela – Pontevedra | 20 km | Pá
Včera jsme se domluvili, že tohle bude den na pohodičku. Vstali jsme kolem osmé. V devět hodin vyrazili do restaurace na snídani. V tu chvíli ještě pršelo, ale předpověď říkala, že pak už bude jen slunečno. A bylo!
20 kilometrů se dá ujít za 4 hodinky. My jsme to šli osm. 8 hodin!!!
To bylo samý kafíčko a cigárko. Mám z tohodle dne nejbáječnější video, jak tančíme a blbneme v jedné restauraci na terase, a smějeme se. Song Camina je Cavalinho od Pedra Sampaio a pak Bad Dream od Teddyho Swimse.
Ráno začalo klasicky, já jsem šlápla do pedálů a utekla jsem jim na chvilku. Šla jsem si sama, svým tempem, věděla jsem, že o lazary se postará André a pak si to prohodíme. Dělala jsem to takhle pokaždé: dopoledne sama, kolem poledního jsem dohnala nebo počkala na zbytek Crew. Dneska jsem čekala na všechny na krásným fotogenickým místě na skalách, kde jsem nás pak všechny povinně vyfotila 🙂 Při tom čekání jsem pokecala s tolika poutníkama. Jak tak sedíte pod stromem, hodně z lidí se připojí a chvilku si povídá, je to moc milý. Takhle jsem poznala jeden pár z Izraele například. Co mě taky hodně baví a hřeje na srdci, jak každý, když zjistí odkud jsem, má stejnou reakci: “Ooo Praha je krásná, tam chci jednou jet.”
Tenhle den jsem dopoledne potkala patník s velkým “P”. Měl totiž na sobě znak nekonečna. Camino je ve španělštině CESTA. Tahle symbolika na Caminu je nádherná. Když chcete, tak ty symboly vidíte. Když chcete, tak je hlavně CÍTÍTE! Naše camino je nekonečný!!! Naše cesta končí až tím posledním výdechem. Buďme vděční, jak šťastní jsme. Pokud jste zdraví, nic vás nebolí, co víc vám chybí. Nic ❤️❤️❤️
Takhle dlouhý den byl zajímavý v jedné věci. Možnost poznat svoje tělo z jiné stránky. Ono totiž, když se člověk courá a jde pomalu jak šnek, tak to nebolí míň. Je to naopak mnohem více a déle únavný, než když člověk nasadí tempo a “dupe”.
Večer jsme šli do super restaurace na grilovačku. Já jsem si poprvé dala rum. Moje vlna na portském víně skončila, protože ve Španělsku ho nemají a já víno nepiju.
Nenápadně jsem sháněla malou lahvičku s panákem alkoholu pro Nicolu. V neděli měl důležité výročí a já jsem mu chtěla udělat překvapení.
Pocity desátý den?
Líbila se mi ta možnost, poznat ucouraný den a porovnat rozdíl mezi tím jít rychle a pomalu. Jsem udivená, že já sama teď už vím, jakým tempem je dobré jít, kolik kilometrů za hodinu ujdu a dokonce Google mi nabízí v mapách automaticky pěší cestu prioritně než cestu autem, cha, vesmír se otočil naruby.
Mám chycený průdušky, bolí mě paty, ale mám radost. Radost z toho, že jsem. Ten patník dneska? To bylo jak facka do tváře. V dobrém. Co ti Kristy k životu chybí? Nic. Neřeš hovna. Práce? Bude. Vztah? Bude. Ta zbloudilá spermie, co mě zplodila? Vyřešeno.
DEN 11 | Pontevedra – Caldas de Rei | 21 km | So
No do prkenný vohrady, my jsme se včera nepoučili a dnešních 21 kilometrů jsem šli dokonce devět hodin. What the fuck 🙂
Ráno začalo asi nejlepší snídaní, co jsem dosud tady měla. Rozpečená bagetka se šunkou Jamon. Počasí se mění, ráno se nám kouří od pusy, je chladno, asi 8 stupňů. Ale! Den bez deště, yes.
Na cestě je poutníků, jako když nadere. Úplná magistrála. Poutníci za mnou, poutníci přede mnou. Všude. Bez rezervace ubytování se člověk už fakt neobejde.
Kolem poledne jsme se museli zastavit na delší pauzu na cestě. Nicolův kotník křičel o pomoc. Vyrobili jsme mu hůl a já mu dala stahovák na nohu. Každý, kdo kolem nás na cestě prošel, nám něco podával a chtěl nám pomoct. Je to tak hezký, ta nezištná pomoc tady. Úplně mě to dojímá.
Další občerstvení jsme měli v restauraci s jedním z nejhezčích razítek do Credenciállu a obrovskou krásnou zahradou A Pousada do peregrino. Jojo, jako včera, kávičkujeme o sto šest. Kávičkujeme je blbej výraz, většina z party kromě mě pije pivo. Já čajíčkuju.
Kolem půl páté jsme dorazili k vodopádům na řece Barosa. Všichni poutníci si tam chladí unavené nohy. Já jsem byla líná si předělávat oblepený Puchejř, takže jsem to ostatním dokumentovala.
Den co den posouváme to, kdy máme večeři. Dnešek je rozhodně vítězem. Moje grilovaná chobotnice se přede mnou zjevila ve 21:47! Jo, čtete dobře. Protože my jsme na Albergue GBC Hostel dorazili v půl osmý večer. Šílený :))) A to každý albergue zavírá ve 22:00 a pak by měl být klid. Což pro naší hlasitou partu jaksi neplatilo.
Každopádně, dneska jsem dojedla chobotnici a odešla od stolu na ubytovnu dřív než ostatní. Dva dny jsem zas nestíhala psát deník, tak jsme si ho chtěla z mých videí dopsat. V tomhle albergue měla každá postel závěs, takže jsem ho zatáhla a na hodinku vše sepisovala. Ve 23:12 jsem zhasla lampičku a usnula jako špalek. Budík jsem ani nenařizovala. Zítřek jsme měli jít každý sólo, to za prvé a za druhé se člověk stejnak tak nějak vzbudí.
Moje pocity jedenáctý den?
Nevím, co přesně jsem měla za pocity, ale vím, že jsem byla dost unavená a fakt jsem po té jedenácté večer sotva udržela oči. Takže jsem to nelámala přes koleno a i přes nedopsané řádky šla brzy spát. Těšila jsem se na zítřejší den o samotě. Měla jsem upřímně té socializace za minulé dny poměrně dost. Už jsem vám říkala, že nemám ráda lidi? Fakt. Vždycky když tohle řeknu, každý se zasměje, jak jsem vtipná. Proč? :)))
DEN 12 | Caldas de Rei – Padrón | 20 km | Neděle
Je devět hodin a já jsem ready na cestu, vyspinkaná po osmi hodinách nepřerušovanýho spánku do růžova. Dneska je pro Nicolu důležitý den a já si s nim chci připít, tak ho hledám, jestli je ještě na ubytovně. Malou lahvičku s přípitkem jsem za celé čtyři dny nesehnala. Ale! Já jsem si svou malou lahvičku rumu vezla už z Prahy a chtěla jsem si tím připít v Santiagu na náměstí.
Znáte ten vtip, že děláme plány, abychom toho nahoře pobavili? A ten nahoře vidno chtěl, abychom si s Nicolou připili právě tímto mým rumem, který měl pro mě význam, aby tu chvilku ještě víc vyzdvihl. Navíc, Nicola už byl dávno na cestě, ale musel se do Albergue vrátit, protože tam něco zapomněl.
Byli jsme oba šíleně dojatí. A pak krapet cinklý. Rum takhle po ránu má grády. Kór na prášcích, které jsme oba brali ❤️
Pak si se mnou na chvilku ještě sedl André a řekl mi, proč je na Caminu. No bylo to intenzivních 30 minut, to vám povím. Zbytek crew už byl dávno na cestě. Andrej ten den vstával ve čtyři ráno, aby zažil na nějaký hoře východ slunce a Jula měla poraněný kotník, tak vyrazila dřív, abychom dorazili všichni do Padrónu přibližně stejně.
Nechám kluky na terase a razím. Už mi tak strašně moc chyběly vajíčka k snídani, že jsem se rozhodla, že tentokrát si dám tu práci a nějaké to bistro, co je má na menu, prostě najdu. Po 20 minutách hledání vidím v dálce Nicolu, jak stojí a rukama ukazuje “tady, tadyyy”. Stál vedle restaurace a věděl o tom, že hledám ty vejce :))) to je karma, co? Pozval mě na snídani a já pak vyrazila. Konečně zase sama.
André mi ráno říkal zajímavou věc. V této fázi Camina, takto na konci, zažívají lidé takový další způsob krize. Kdy hodnotí, jestli si vyřešili to, s čím na Camino vyrazili. Ano, existují lidé, kteří to berou jen jako sportovní výkon a nic neřeší, jako náš Andrej, ale většina z nás na sebe nechává působit sílu Cesty. Není dobře, není špatně, nikoho nesoudím, ať si tam každý jede i jen zasportovat.
Šla jsem čtyři hodinky sama, přemýšlela jsem a říkala jsem si, co mě Camino naučilo. Primárně v ten daný moment jsem cítila, že je to hlavně ŽÍT ZE DNE NA DEN. Jsem nesmírně vděčná, že jsem poslechla samu sebe a nerezervovala jsem ty ubytovny a fakt plánovala jen jediný den dopředu. Bylo to osvobozující. Současně se mnou víc a víc rezonovala myšlenka Nechat věci plynout. Nebýt takový Overthinker. Pak, když jsem slyšela příběhy ostatních, mi zas a znovu došlo, jak báječnou rodinu mám, jak dokonalý a stále naprosto soběstačný moji rodiče jsou a jak je mám ráda.
Říká se, že dozvuky Camina jsou klidně i půl roku, rok, tak to sepisuji zvlášť a průběžně je doplňuji.
Dva kilometry před Padrónem jsem narazila na lavičce na Julu, tak jsme si povídaly a čekaly na Andrého, až dojde. Došly jsme do Albergue O Pedrón, vyprali jsme a šli do klubovny odpočívat. Já sepisovala deník, opět s jednodenním skluzem. Měla jsem sluchátka na uších a usmívala se nad tou “včerejší Kristýnou” jakože “Clever girl, to co tam holka říkáš je přesný. Tak to jen poslouchej víc. Máš ten dar intuice, tak ho nenech těma strachama přebíjet.”
Večeři jsme si dali ve výborné restauraci Pulperia Rial a o půlnoci jsme šli do hajan.
DEN 13 | Padrón – Santiago de Compostela | 31 km | Pondělí
Je to tu, je to tu, je to tuuu. Odpoledne TAM dojdeme, juchuuu.
Dopoledne jsem šla zase sama. Poprvé jsem se na Cestě rozbrečela. Dotekly mi konečně některý věci. Slíbila jsem si, že od teď začnu poslouchat víc sebe, přestanu si tak ochotně nazouvat boty ostatních a upozaďovat sebe, začnu říkat, co si myslím, i když to klidně nebude to, co by dotyčný chtěl slyšet. Přestanu svalovat vinu jen na sebe a zapracuju na svém pudu sebezáchovy. Když cítím, že je to Red flag, poslechnu se, slibuju.
Podruhé za celou dobu jsem se “ztratila”. Na rozcestí jsem zabočila špatně, naštěstí jsem to po jednom kilometru zjistila. Kolem oběda jsem narazila na Andrého a Nicolu, a pak už jsme šli spolu. Po cestě se k nám přidal i Felix, který se vrátil z Camina Spiritual Way a nakonec jsme narazili i na Julii.
Cestou nám hrála hudba z repráku a roztancovávali jsme celý camino 🙂
V 18:27 jsme stanuli před Katedrálou. Šli jsme to 9 hodin a 9 minut 🙂
Věděli jste, že v podloubí na cestě ke katedrále hraje dudák a vítá vás touhle nádhernou hudbou v cíli?
Všichni jsme se objímali, někteří byli dojatí k slzám. V 19:00 zavírají informační centrum, kde dávají diplomy k ukončení cesty, přišli jsme tam jen tak tak, už ani suvenýr nám neprodali 🙂
Celý den pršelo, ale dvě hodiny před cílem přestalo, takže jsme mohli sedět před Katedrálou a pozorovat poutníky a radovat se s úplně cizími lidmi, kteří jediní vědí, čím jsme si všichni prošli. Je to nepopsatelný, jaký naplnění jsem tam cítila. Jaký dojetí. A ta pospolitost. WOW
Měli jsme objednanou společnou naprosto nádhernou vilu 15 minut autem od náměstí, vzali jsme taxíky a vyrazili. Nicola se těšil, až nám konečně uvaří. My se těšili, že budeme mít celý dům pro sebe, domácí večeři, drink, krásnou postel a plynule tekoucí sprchu bez mačkacího čudlíku :))
Bylo to naprosto dokonalé zakončení naprosto dokonalé cesty ❤️
Na sociálních sítích pod #cestaKris najdete pousty z daných dnů a ve výběru na IG jsou jednotlivé stories z každého dne ❤️ Tady je příprava na Camino (co jsem zabalila) + Rady a dozvuky Camina ještě dopisuji.
